Neslyšící nebo lidé se sluchovým postižením?
V České republice žije přibližně 500 000 lidí, kteří mají nějaké postižení sluchu. Někdy se o nich mluví jako o „neslyšících”, jindy o „sluchově postižených”. Jak je to správně?
V tomto článku chceme poukázat na nejednotnost v používané terminologii a také zdůraznit, že současným trendem je nezaměřovat se na zařazování lidí do kategorií, ale na popis konkrétních služeb a opatření. Místo označení typu „tlumočení pro neslyšící“ nebo „tlumočení pro sluchově postižené“ je vhodnější používat termíny jako „tlumočení do českého znakového jazyka“.
Problém první: kam kdo patří?
Ve starší, ale stále ještě používané odborné literatuře, zaměřenou na lidi, kteří mají nějaké postižení sluchu, nejčastěji najdeme označení osoby se sluchovým postižením jako obecné a zastřešující, zahrnují podskupiny lidí:
nedoslýchavých
ohluchlých
neslyšících
Tato klasifikace vychází především z velikosti sluchové ztráty a taky doby jejího vzniku, dále je každé skupině je přisuzován i prototypický preferovaný způsob komunikace. Odpusťe, pokud se dopouštíme mírných zjednodušení, které nám pomůže dostat se rychleji k podstatě:
Za nedoslýchavé a ohluchlé se považují lidé, pro které je mateřským jazykem čeština, protože češtinu někdy nebo alespoň v nějaké míře mohli slyšet či díky kompenzovaní sluchu aktuálně slyší, a tak si ji osvojili: přestat slyšeli např. až v dospělosti, nebo mají sluchadlo, které jim umožňuje slyšet a mluvené řeči rozumět. Pokud něco sdělují, tedy produkují nějaký projev, nejčastěji mluví. Jejich hlas může (ale nemusí) znít trochu zvláštně. Pokud informace přijímají, tedy pokud někdo mluví na ně, nebo jsou např. na konferenci, potřebují mluvenou češtinu buď zesílit, nebo napsat, tzv. vizualizovat, tedy smyslově zpřístupnit, protože zesílení jim nestačí pro porozumění.
Za neslyšící jsou považování lidé, kteří v komunikaci dávají přednost českému znakovému jazyku (ČZJ). Do této skupiny patří lidé, kteří většinou neslyší žádné zvuky a ani nikdy žádné zvuky neslyšeli, a proto komunikují jazykem, který je jim smyslově přístupný, jazykem znakovým. Znakové jazyky včetně toho českého jsou přirozené jazyky, které slouží k plnohodnotné komunikaci neslyšících.
Dále máme např. uživatele kochleárního implantátu, kteří mohou mít i velkou sluchovou ztrátu kompenzovanou tak, že mohou komunikovat v porozuměním v mluvené češtině, zároveň ale v určitých životních situacích či obdobích preferují komunikaci v českém znakovém jazyce.
Toto je tedy problém první: Každý člověk je jedinečný, a tak je složitější v praxi říci, kdo do které kategorie patří a na základě toho odvodit jak bude potřebovat tento člověk komunikovat.
Problém druhý: nejednotné užívání v praxi
Navzdory existující terminologii se ale v praxi setkáváme s tendencí používat pro všechny osoby “sluchově postižené” termín „neslyšící“, pravděpodobně ve snaze vyhnout se negativní konotaci slova “postižený”.
Dále se nám pojem objevuje nejednotně ve veřejných textech, jak legislativních, tak např. v názvech organizací:
zákon č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých, který ve dále specifikuje, že je určen celému spektru osob se sluchovým postižením,
veřejnoprávní televize upozorňuje na pořad s titulky pro neslyšící,
organizace označující se jako organizace “neslyšících” (např. Česká unie neslyšících), na jejich stránkách nalezneme informaci, že poskytují služby pro sluchově postižené.
titulky označené zkratkou SDH, tedy, deaf and hard of hearing - tzv. titulky pro neslyšící a nedoslýchavé,
organizaci Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, vydala Memorandum o přístupnosti k informacím pro lidi se sluchovým postižením,
nebo organizaci Svaz neslyšících a nedoslýchavých, na jejíchž stránkách nalezneme informaci, že poskytují služby pro pro sluchově postižené.
Jak to má být správně?
Označení „lidé se sluchovým postižením” i „neslyšící” je potřeba vnímat jako v určitých kontextech rovnocenné pojmy, neboť „neslyšící” pro označený celé skupiny lidí se sluchovým postižením se v praxi v tomto významu objevuje, patrně ve snaze vyhnout se označení „postižení”, které má negativní konotaci.
Může to sice někdy způsobovat mírný zmatek, ale zkrátka to tak z výše uvedených důvodů je a je tedy jen potřeba počítat s tím, že někdy se může celou skupinu označovat „lidé se sluchovým postižením” jindy je pro stejný význam použito „neslyšící”. A že někdy „neslyšící” může znamenat “neslyšící uživatele českého znakového jazyka” :-)
Ještě poměrně nedávno bylo běžné používat přídavné jméno Neslyšící s velkým N, které sloužilo k označené sounáležitosti s komunitou; jazykovou a kulturní menšinou Neslyšících. Přední odbornice a výzkumnice dnešní doby Jamina Napier ve své studii z roku 2019 upozornila na tendence, kdy britští neslyšící profesionálové překonávají tradiční dichotomii mezi „Deaf“ a „deaf“ a zdůrazňují význam individuálních potřeb a preferencí, než na pevné kategorizace.
Proto považujeme za mnohem vhodnější – a tedy i ve shodě s globálním trendem – nezabývat se tolik přemýšlením, do jaké kategorie kdo patří a dávat lidem nálepky s jejich komunikačními potřebami, ale v názvech služeb a opatření, které nyní často akcentují „pro koho jsou” (tlumočení pro neslyšící, titulky pro sluchově postižené, simultánní přepis pro ohluchlé, indukční smyčka pro nedoslýchavé atd.) nahradit názvem, který určuje, jakou komunikační potřebu naplňuje, např.:
tlumočení / překlad do českého znakového jazyka / informace v českém znakovém jazyce,
simultánní přepis mluvené češtiny / přepis audio stopy do textu,
popisné titulky,
indukční smyčka pro zesílení zvuku atd.
Tyto služby naplňují potřeby pro:
1) Osoby, které v dané situaci v komunikaci dávají přednost českému znakovému jazyku (ČZJ).
2) Osoby, které v dané situaci v komunikaci preferují češtinu, ale nemohou ji slyšet a potřebují ji ve vizuální podobě (psané formě).
3) Osoby, které v dané situaci preferují mluvenou češtinu, ale pro její percepci využívají technické pomůcky pro její zesílení.
Důležité na tom, je, že sám daný člověk si zvolí, jakou službu či opatření potřebuje.
A my se vyhneme „škatulkování” a zároveň i mnohem jasněni komunikujeme, jaké služby a opatření nabízíme.
Autorka: Kateřina Pešková, text byl konzultován s Mgr. Radkou Novákovou, Ústav bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících FF UK.
Doporučené zdroje:
Napier, J., Oram, R., Young, A., & Skinner, R. (2019). “When I speak people look at me”: British deaf signers' use of bimodal translanguaging strategies and the representation of identities. Translation and Translanguaging in Multilingual Contexts, 5(2), 95–120.
Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu (1. a 2. díl) 1997, s. 31
Jazyky v komunikaci neslyšících: český znakový jazyk a čeština. Praha: Karolinum, 2018.
Macurová, A. K jednomu pragmatickému aspektu komunikace v českém znakovém jazyce. Speciální pedagogika 30, 2020, 3-4, s. 227-237
Memorandum o přístupnosti osob se sluchovým postižením organizace ASNEP