Přístupnost pro neslyšící z pohledu legislativy

Usnesení Evropského parlamentu o znakových jazycích

Evropský parlament ve svém usnesení z roku 2016* zdůrazňuje důležitost neslyšících, hluchoslepých a nedoslýchavých osob mít přístup ke stejným informacím a komunikaci stejně jako ostatní občané. K tomu dojde prostřednictvím tlumočení do znakového jazyka, titulkování, převodu řeči na text či jiných alternativních forem komunikace, včetně orálních tlumočníků. Nechybí důraz na přístupnost veřejných služeb a služeb státní správy (včetně jejich on-line obsahu) prostřednictvím živých zprostředkovatelů (tlumočníci) i online tlumočení.

Znakové jazyky a tlumočníci znakového jazyka mají podle usnesení dojít formálního uznání. Státy mají dle usnesení povinnost zajistit dostupné vzdělávání tlumočníků, včetně zajištění dostatečného počtu tlumočníků a uhrazení jejich služeb odpovídajícím způsobem. Usnesení dále navrhuje vznik registru tlumočníků znakových jazyků v každém státě, včetně systému kontroly kvality.

Usnesení uvádí, že nezajištění přístupnosti nelze obhajovat důvody nepřiměřenosti nebo nepřiměřeného břemene.

*Usnesení odkazuje na předchozí usnesení Evropského parlamentu, konkrétně na usnesení ze dne 17. června 1988 o znakových jazycích pro neslyšící, a usnesení ze dne 18. listopadu 1998 o znakových jazycích. Obsah je víceméně podobný.

Znění Usnesení Evropského parlamentu o znakových jazycích zde.

Bruselská deklarace

Dne 19. listopadu 2010 byla zástupci všech národních sdružení neslyšících z EU, Islandu, Norska a Švýcarska podepsána Bruselská deklarace, na základě které se vyzvala Evropská unie a její členské státy ke splnění několika cílů, zejména uznání národních znakových jazyků na stejné legislativní úrovni jako příslušné národní mluvené jazyky členských států, zajištění přístupu uživatelů znakových jazyků k veřejným službám, k výuce v jejich národním znakovém jazyce. Patří sem i aktivní podpora používání znakových jazyků a zajištění tlumočnických služeb ve znakovém jazyce.

Znění Bruselské deklarace (Brussels Declaration on Sign Languages in the European Union) zde.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (dále jen ”Úmluva”) je mezinárodní smlouvou, která nezavádí žádná nová specifická práva osobám se zdravotním postižením. Úmluva je založena na principu rovnoprávnosti, zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.

Článek 9 požaduje, aby státy přijaly „vhodná opatření“ k zajištění dostupnosti fyzického prostředí, dopravy, informací a komunikace, ale ponechává na jednotlivých státech, jak konkrétně tento závazek naplní. Tato obecnost má umožnit přizpůsobení konkrétním legislativním a kulturním podmínkám jednotlivých zemí. V praxi tak úmluva stanovuje rámcový cíl, nikoli detaily jeho naplnění.

Úmluva byla Českou republikou podepsána dne 30. března 2007 a poté ratifikována dne 28. září 2009. Po svém vyhlášení dne 12. února 2010 se stala součástí právního řádu České republiky.

K Úmluvě náleží i Opční protokol, což je mezinárodní dokument, který zaručuje osobám se zdravotním postižením možnost podat stížnost k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením v případě, kdy stát nedodržuje závazky, které mu vyplývají z Úmluvy. Takovou stížnost může podat i osoba, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům. Stížnost se podává i v případě, kdy řízení o podané žalobě u soudu trvá dlouho, či v případě, kdy se jedná o neúspěšnou žalobu.

Digitální přístupnost

Přístupnost v digitálním prostředí u nás ošetřuje především Zákon o přístupnosti, který zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2102 z roku 2016 o přístupnosti webových stránek a mobilních aplikací subjektů veřejného sektoru​.

Dále od poloviny roku 2025 začne platit Zákon o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb (Zákon č. 424/2023 Sb.), který zpracovává směrnici Evropského parlamentu z roku 2019, tzv.  European accessibility act (EAA). 

Konkrétní naplnění požadavků zákonů se řídí evropskou harmonizovanou normou EN 301 549 a dalšími dokumenty a stanovuje řadu aspektů, které je nutné dodržet, aby byl web přístupný.

Povinnost poskytovat v digitálním prostředí informace v českém znakovém jazyce uložena ministerstvům a jejich přímo řízeným organizacím v Národním plánu podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2021–2025, schváleného usnesením vlády České republiky ze dne 20. července 2020 na s. 39 stanovuje v opatření 3.2.5, ze kterého vyplývá, aby “Na internetových stránkách ministerstev a jejich přímo řízených organizací byla přidána sekce či odkaz na informace v českém znakovém jazyce.” Dne 17. července 2024 č. 497, kterým byl Národní plán aktualizován a došlo k úpravě opatření 3.2.5 následovně:  

"Ve spolupráci s organizacemi zastupujícími osoby se sluchovým postižením určit základní informace o činnosti jednotlivých resortů, které budou přeloženy do českého znakového jazyka, a tento překlad realizovat.

Termín: 31.12.2025
Gestor: všechny resorty, ÚV, ČSSZ, ÚP
Indikátor: Na internetových stránkách ministerstev, ČSSZ a ÚP byla přidána sekce či odkaz na informace v českém znakovém jazyce.”

Aktuální verze Národního plánu podpory se tedy již nevztahuje na ministerstvy přímo řízené organizace. Více k tomuto tématu v článku Přístupnost webových stránek pro neslyšící z pohledu legislativy.

Listina základních práv a svobod*

Článek 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace.

*Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob*

Zákon o komunikačních systémech v ustanovení § 7 uvádí, že neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo na používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, vzdělávání s využitím komunikačních systémů a výuku komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.

Ustanovení § 8 garantuje právo neslyšících a hluchoslepých osob na tlumočnické služby zajišťující tlumočení v jimi zvoleném komunikačním systému při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších nezbytných potřeb. Neslyšícím a hluchoslepým žákům středních škol, studentům vysokých odborných škol a vysokých škol jsou tlumočnické služby poskytovány bezplatně.

*Zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů.

Správní řád*

Ustanovení § 16 odst. 5 správního řádu uvádí, že neslyšícím uživatelům českého znakového jazyka ustanoví správní orgán tlumočníka českého znakového jazyka podle zvláštního zákona (zákon o komunikačních systémech).

*Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání*

Zákon upravuje podmínky při poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání včetně přístupnosti pořadů pro osoby se sluchovým postižením (ustanovení § 6 odst. 4 zákona).

*Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání*

Jedná se o zákon, který upravuje výkon státní správy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Patří sem i opatřování pořadů titulky, tlumočení nebo výroba pořadů v českém znakovém jazyce pro osoby se sluchovým postižením (ustanovení § 32 odst. 2 zákona).

*Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o audiovizi*

Tento zákon mimo jiné upravuje povinnosti při výrobě a zpřístupňování kinematografických a jiných audiovizuálních děl - patří sem i opatřování českých audiovizuálních děl titulky pro osoby se sluchovým postižením (ustanovení § 3 zákona).

*Zákon č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), ve znění pozdějších předpisů.

Antidiskriminační zákon*

Antidiskriminační zákon ve svém ustanovení § 2 odst. 3 uvádí, že: “přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu (...) zdravotního postižení (...).” 

Ustanovení § 3 odst. 1 pak uvádí, že za nepřímou diskriminaci se považuje “takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.”

*Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.